Včelka a Kosatec

Včelka a Kosatec

I stalo se to jednou, a stane se to zas,
že potkali se onehdy ti dva plní krás.
Jeden pohled do očí a blesk udeřil hned.
Pilná včelka od tří vod, bodla do žil jed.

Spanilý byl kosatec, jenž strážil mokřady,
který hltavě přijímal dary od vody.
Otcové však pro jejich lásku neměli pochopení,
odsoudili milence k bolestnému odloučení.

I navrátil se každý do rodného kraje,
dopisů pár poslali, než přišlo se na ně.
Říká se, že čas rozptýlí bolesti stíny,
on za pár let se oženil, ji získal muž jiný.

Ref: Krajinou zní má píseň prokletá.
Uvadá kosatec, když včelka odlétá.
Sesbírej v příkopě krůpěje krve,
bolest tě prostoupí, její náruč hřeje…

Draci však už tolikrát podivnou hru rozehráli.
Ti dva na svatbě se střetli, dále se setkávali.
Osud krutý přiřkl jim sousední domovy.
leč oba je tížily manželství okovy.

Nedorozumění ze stolu byla záhy smetena.
Málem se zdála odloučením jejich léta ztracená.
Stačilo pár pohledů pod světlem Luny,
aby zas rozezněly se jejich vášně struny.

Ref: Krajinou zní má píseň prokletá.
Uvadá kosatec, když včelka odlétá.
Sesbírej v příkopě zbytky mých kostí,
bolest tě prostoupí, smrt se tě zhostí…

I přesto však oba na hlas rozumu dali,
na cnost manželského svazku nadále dbali.
Až když pak smrt předčasně odvedla kosatci ženu,
laskavé objetí tří vod včelka nabídla jemu.

Chtěl by s ní být ponejvíc od teď až – do smrti.
I muže by jí zavraždil pro příslib objetí.
Leč říční včela věrnost muži přála si zachovat,
po jeho boku přes příkoří nadále setrvat.

I násilí snášela nejen na manželském loži,
o bolesti mlčela i o tom, po čem touží.
Až jí jednou kosatec neuvěřil zlou lež,
přesvědčit se jí pokoušel, ať opustí věž.

Ref: Krajinou zní má píseň prokletá.
Uvadá kosatec, když včelka odlétá.
Sesbírej v příkopě krůpěje krve,
bolest tě prostoupí, její náruč hřeje…

Tajně se scházeli, že o dítě své se bála,
stará hájenka u bažin jim úkryt dopřála.
Spojenec, který jediný to tajemství znal,
pevné vůle neměl dost, důvěru promrhal.

Starý otec, hrabě, pak milence rozdělil.
I synovi svému, jak se patří, domluvil.
Po letech hrabě zemřel a včelce přistřihli křídla.
Neměla už více sil vymanit se z pekelného sídla.

Její syn uvěřil, že šílenství ji mučí,
k utrpení včelky všichni byli hluší.
Manžel jí dvojčátka – plod lásky krutě vzal,
do nejvyšší věže pak svou ženu zakoval.

Ref: Krajinou zní má píseň prokletá.
Uvadá kosatec, když včelka odlétá.
Sesbírej v příkopě zbytky mých kostí,
bolest tě prostoupí, smrt se tě zhostí…

Kosatec ale nehodlal naděje se vzdát,
chtěl sevřít ji v náruči, navždy milovat.
Rozhodnut včelku zachránit poslal tajný vzkaz,
netušil, že zprávou tou láme jí vaz.

Propuštěna soucitným knězem hnala se nocí.
Stíny hradu ji měly skrýt, být jí ku pomoci.
Manžel jí cestu zastoupil v očích krutý lesk.
Jak ukončit své trápení odhalil jí blesk.

Ref: Krajinou zní má píseň prokletá.
Uvadá kosatec, když včelka odlétá.
Sesbírej v příkopě krůpěje krve,
bolest tě prostoupí, její náruč hřeje…

Zavřela včelka víčka svá, v náruč smrt vítala.
Do hlubin z hradeb skočila, kletbu provolala.
Zlomený byl kosatec, bez vody usychal.
Jeho láska odešla, sám uvadal do ticha.

Krajinou navždy má píseň bude znít.
O včelce a kosatci, který napořád zůstal snít.
Sesbírej v příkopě ozvěny křiku,
bolest tě prostoupí, oněmíš v mžiku…