Poslední cesta duše

Kráčím lesem,
tím hájem času,
nenese ozvěnu mých kroků…
Už ji neunesu.

Ztrácím se,
keře si šeptají,
sýčkové mne
svádí z cesty,
na počest marnosti,
že už nic nezměním!

Frederiku,
za úsměv jsi bolest skrýval,
horká krev hnala tvou ruku,
kéž bych tě víc již ve snu nevídal.
Katovou paží
jsi jako zrádce Zrádců
skonal.

Šachový král z černého kraje
bílého poráží znovu a znovu
v partii tvé duše.
Té, kterou jsem nesměl hrát s tebou,
Sebastiane.

I miloval jsem!
Jitřní hvězdu
draky seslanou
na naši zem.
Mělas dva cůpky, Anatolo,
a ty oheň zažehly
mého srdce.

Lucie, bylas věrný stín,
jehož úsměv nás zahřeje.
S údělem na duši nyní kráčíš
po dračí stezce naděje,
nejobětavější z nás.

Caontiorn!
Barbarkou jsi zvána.
Hrdinkou však neuznána.
Tvé jméno se setká s věčností,
hrdá dcero Bójů.

Dávná je píseň,
jejíž zapomněl jsem slova.
Odpusťte prosím,
že nebudu žít znova.

Na stole leží kniha,
příběh je již dokončen.
Mé viny, můj život
dokládá ten pergamen.

Sbohem přátelé…