2. novodobý sraz!

2. novodobý sraz!

Náš druhý sraz se konal v Praze. Obvykle do Prahy jezdím autobusem Student Agency, ale tentokrát jsem na žádost Eillen udělala výjimku. (Ono ani Jackie nic jiného nezbývalo. Byla umlácena logickými argumenty, že se zbytečně budeme trmácet ještě metrem, kdežto vlakem dorazíme rovnou na místo určení. Což by se dalo také přečíst „Eillen je líná a odmítala cestovat víc, než bylo nutné.“). Sešly jsme se ve dvou ráno na vlakovém nádraží v Plzni, zakoupily něco k pití a jízdenky a zamířily do vlaku.

Už v kupé jsme probíraly nějaké maličkosti ohledně Aldormy a naši spolucestující na nás zírali jako na blázny. A to prosím Eillen co chvíli připomínala, že se jedná o „příběhy“. (A že mi to bylo platné. Několikrát jsem měla pocit, že nás z kupé vyprovodí, ale naštěstí se nás spíš báli a považovali nás za neškodné blázny.)

Na hlavním nádraží v Praze jsme se pak sešly před knihkupectvím s Lomeril a Mardom. Dále už jsme pokračovaly ve čtyřech (No, přiznejme, že v pěti. Mardom totiž celou dobu tlačila kočárek s Tomáškem). Plán byl zapadnout do jedné kavárny poblíž Václavského náměstí. Avšak námi zvolený podnik, měl toho dne zavřeno. Protože se sraz konal v lednu, byla docela zima na to, abychom si sedly někde venku, proto jsme zamířily do McDonalda. Po menší anabázi s WC, kde se mi podařilo dokonce zapomenout peněženku, jsme se usadily ke stolu i s objednávkou a mohly jsme začít řešit reálie.

Abych to vysvětlila, já byla duchem ve třetině korektur Nepoznaného proroctví před vydáním a holky všechny řešily své vlastní příběhy odehrávající se o dvě a více generací v Aldormě později. Přiznávám, že jsem se prakticky v ničem nechytala, a když Mardom potřebovala vědět něco ohledně Frundora, ani napotřetí se mi nepodařilo vyjádřit myšlenku. (Měla bych se Jackie zastat. Nebyla jediná. Sama jsem měla párkrát problém říct, co přesně se mi honí v hlavě.)

Přeci jen jsme ale něco probraly. Jak Eillenino chystané Dračí srdce, Lomerilina Cesta zpátky, tak i Mardomin Drahokam srdce, se zase o kousek posunuly.

Aby toho nebylo málo, dostavila se u mě kromě samotné nervozity z cestování a zklamání ze srazu, také migréna. Když jsme se následně přesunuly do klidnějšího prostředí v čajovně, byla jsem ráda, že ještě vůbec vnímám. Tuším, že bez Eillenina prášku, bych to asi vůbec nepřežila. (Na migrenika Eillen se můžete vždy spolehnout, že u sebe bude mít prášky na hlavu.)

Po vypití čaje byl čas přesunout se na vlak zpátky do Plzně. Samotný přesun byl otázkou několika minut, ale vlak! To bylo něco jiného…

Rozloučily jsme se s Mardom a Lomeril a nastoupily do posledního vagónu. Usadily se do vymrzlých sedaček a doufaly, že se vagón v průběhu cesty ohřeje. Doufaly jsme však marně. Vlezlá zima nás nechtěla pustit a průvodčí nám oznámila, že topení nefunguje. Jak milé zjištění… Hlava už mne nebolela, ale žaludek, ten ano. Jak si organismus začínal uvědomovat, že jedu domů a můžu se tedy uklidnit, všechen stres se projevil břichabolem. Naštěstí jsme s Eillen řešily rod Niman a obrázky pro jednotlivé postavy. (A nezapomeňme na nápad na Nimana poustevníka… Ale to by bylo na delší vyprávění.) Dokonce jsme seděly přes uličku od jednoho českého herce!

Po příjezdu do Plzně už mi bylo konečně trochu lépe, jen kdybych si nepřipadala jako rampouch. S Eillen jsme se rozloučily, když pro mě přijel manžel. A vlastně musím říct, že kdyby v tom vlaku nebyla taková zima, byla by to jednoznačně ta nejlepší část srazu! Alespoň pro mě… (Což mě na jednu stranu mrzí, ale Jackie jsme to vynahradily na dalších srazech. Nebo v to alespoň doufám)

Eillen a Jackie Decker