Kašna zlatého draka

Kašna zlatého draka

Pískovcová socha zlatého draka, vrcholné dílo mistra Karla Garénského, stála na podstavci uprostřed kašny umístěné na malém trojbokém náměstí před Dračím chrámem v Telmiru, známém jako Perla mezi městy. I když zde nebylo k vidění nic zajímavého, kromě kašny a reliéfy zdobeného průčelí chrámu, bývalo prostranství pravidelně plné lidí. Ať už návštěvníků města, kteří sem na své pouti zavítali a rozhodli se pokochat pohledem či alespoň v myšlenkách vzdát poctu Gretiemovi, drakovi, který osobně požehnal jejich králi, Sidu Clemensovi. Nebo místních, kteří si tudy krátili cestu z Šerého zákoutí do Řemeslnické čtvrti, či na tržiště.

Existovali však ještě jiní lidé. Ti, které přivedla nezaměnitelná atmosféra místa, zasvěceného moudrosti Zlatého dračího rodu. Vždy se našli tací, kteří zde pocítili téměř posvátnou úctu a nabyli dojmu, že na sochu stačí promluvit a ona ožije, pohne hlavou a odpoví na všechny jejich životní otázky. Někteří věřili, že vhodí-li do vody zlatou minci a budou-li si něco opravdu ze srdce přát, zlatý drak je vyslyší a jejich přání bude splněno.

„Hloupost,“ utrousili by cyničtí kolemjdoucí, kdyby někoho spatřili upouštět minci se zavřenýma očima na důkaz horoucího přání. Snad jen, kdyby totéž viděli činit princeznu Fionu, by si skeptické řeči odpustili. Ačkoliv jejich hlavním důvodem v taktové chvíli by nebyl takt, nýbrž strach z královského hněvu.

Zdá se jako hloupost, že by nejmladší z králových dětí chodilo na takové místo.  Přesto se stávalo, že se zde půvabná princezna čas od času zastavila, tiše rozjímala, vhodila minci do chladivých vod, kde se zlatý kov smísil se svými předchůdci a tiše pokračovala ke svému kočáru s královským erbem, dvěma korunami, mečem a květem šeříku, jenž ji následně odvezl z města pryč.

Vždy jednou ročně, na výročí úmrtí jejího bratra, princezna navštěvovala Dračí chrám v Telmiru a toto byl její zvyk. Již od 34 roku Království Aldormského, kdy korunní princ Angus Clemens padl v boji. Tehdy se zde zastavila poprvé…

Od královského pohřbu uplynuly stěží dva týdny. Fiona se stále cítila slabá po těle i na duchu. Skoro nemluvila. Účastnila se všech královských povinností jen tolik, co zdvořilost a etiketa nutně vyžadovaly. Ve svém srdci a na duši totiž cítila nevýslovnou prázdnotu a jindy rutinní záležitosti se nyní zdály nepřekonatelně vyčerpávající.

Ten den se mraky na obloze převalovaly tak husté a tak nízko, jakoby se ze všech sil snažily dotknout země. Sice nepršelo, ale Fioně připadalo, že sama příroda truchlí pro jejího bratra stejně jako ona sama.

Dvě věci jela do Telmiru vyřídit. Vyzvednout dvě malé porcelánové sošky a navštívit Dračí chrám. Nikdo by se nedivil, kdyby poslala sluhy. Jak pro zboží, tak s omluvou Dračím ústům, hlavnímu knězi Zlatého dračího rodu, že nedorazí a proč. Ale to ona nechtěla. Poprvé od chvíle, kdy jí oznámili, že už se Angus nikdy nevrátí, pocítila chuť vstát z lůžka. A tak také učinila.

Její manžel, starostlivý, leč o více jak 20 let starší muž, měl nutkání ji zadržet. Ovšem vidět v jejích očích byť chvějící se plamínek života bylo dostatečným důvodem, aby pro ni u krále vyprosil povolení pro cestu do Telmiru. On sám samozřejmě svoji choť doprovodil, co by to byl jinak za manžela. Zůstal však v kočáře. Ať už šlo o vyzvednutí zakázky, nebo návštěvu chrámu. Princeznu vždy ke dveřím doprovodili dva vojáci, kteří pak venku vyčkali jejího návratu. A ona vyšla po různě dlouhé chvíli. Od mistra keramického zamířila přímo ke kočáru. Když ale opouštěla chrám, zastavila se u kašny. Kdosi totiž upoutal její jinak žalem sžíraný pohled. U kašny stála žena štíhlé postavy, snědší pleti, černých lesklých vlasů a smutkem vepsaném ve tváři.

Fiona netušila, proč se žena trápí, přesto k ní přistoupila blíž. Vojákům se to nelíbilo. Jeden z nich navázal oční kontakt s jejím manželem, ale ten ukázal zdviženou dlaň na znamení vyčkávání. Sám ji ze vzdálenosti necelých dvaceti metrů pozoroval.

Fiona přistoupila ženě po bok právě v okamžiku, kdy její sepjaté dlaně opustila zlatá mince. Ozvalo se slabé žbluňknutí a vzácný kov s ražbou královské koruny na jedné a trelanského stromu na druhé straně pomalu klesal na dno místy pokryté dalšími trelany.

„Dobré odpoledne,“ promluvila plavovlasá princezna k černovlasé cizince, když ta se uráčila otevřít oči.

Jasné modré oči se setkaly s šedými zasazenými v souměrném obličeji mramorově bledé pleti. Jako den a noc, stály proti sobě. Vlídné úsměvy kontrastovaly s pohledy protkanými smutkem, kteréž v sobě nalezly porozumění.

„Dobré odpoledne,“ odvětila snědá žena s tak pozoruhodnýma netypickýma očima.

„Odpusťte prosím, že se ptám, ale…“ Fionin pohled zabloudil k hladině neustále čeřené proudem vody vytékajícím z drakovy tlamy.

„Proč jsem vhodila peníz do kašny?“ dokončila žena otázku za ni.

Fiona přikývla. Nedokázala z ní spustit oči

„Místní lidé říkají, že Zlatý drak splní přání, pokud ve své moudrosti usoudí, že je oprávněné a dá-li mu žadatel něco za úplatu,“ pravila cizinka. Vzhledem k jejím slovům a vzezření možná opravdová? Není snad z Aldormy?

Princezna pozvedla zrak k netečné soše a do očí jí vhrkly slzy.

„Myslíte, že vás vyslyší?“ špitla svou otázku.

„Náš lid, vždy věřil v dračí moc.“ I cizinka pozvedla zrak k drakově hlavě. „Věřím, že nás Gretieme dobře slyší. A věřím, že ve své moudrosti dobře věděl, co činí…“ hlas se jí zachvěl a tak raději umlkla.

Fiona však dobře vycítila její zármutek. Víčka se jí zachvěla. Dvě slzy velké jako hrachy opustily úkryt za víčky a skoulely se po jejích tvářích.

„Jaké bylo vaše přání?“ zeptala se nesměle.

Tmavovláska si ji prohlédla. Bledá žena byla jen o málo mladší než ona. Zjevně ji však tížil veliký zármutek. Tak jako ji?

„Nemá se to,“ špitla, „ale myslím, že vám to mohu říci,“ povzdechla si. „Mým přáním je, aby byl můj manžel zase tím mužem, jakého jsem si vzala. Statečným obchodníkem, neváhajícím zakusit nepohodlí i nebezpečí, aby pomohl ženě z vrchovin z nesnází…“ krátce se zasnila. Záhy však opět věnovala pohled plavovlásce. Ta se po ní však ani neohlédla.

Ta cizinka se jí právě svěřila, že je barbarkou. Jednou z lidu, který zaútočil na jejich zem a vzal si život jejího bratra… Fiona ale necítila hněv nebo zášť, jak by se dalo očekávat. Jen ji osten zármutku bodl na hrudi a znovu připomněl bolest z toho dne kdy se Eric Rawne, Angusův nejlepší přítel, vrátil do paláce bez něho.

„Milujete svého manžela?“ zeptala se namísto toho.

Žena se uzarděla.

„Ano,“ odpověděla popravdě. I když se v posledních letech ukázal být její choť jiný než dřív, stále ho milovala. I proto byla zde…

Fiona lásku neznala. Ne, tento druh lásky. „Je každý váš dotek plný energie? Každý pohled do očí jako utápět se ve studnici měsíčního třpytu? Odráží každý polibek všechno napětí a cit, který v sobě skrýváte? Je každá chvíle s ním jedinečná? A každá chvíle odloučení je plná očekávání a myšlenek na toho druhého? Připadá vám následné shledání jako by teprve někdo zcelil vaše nitro? Je pouze s ním váš smích upřímný?“ Schválně se zeptala posledními slovy svého bratra. Hráli hru na pravdu a takto jí odpověděl na její otázku než odjel do bitvy. Takto a se slibem, že až se vrátí, bude se ptát on.

Tmavovláska mlčky přikývla v odpověď. Poznala z těch otázek, že její společnici trápí něco mnohem hlubšího, než kdy bude jí. To laskavé stvoření v drahých šatech neznající chudobu, znalo bolest, stesk a žal stejně důvěrně, jako ona.

„To je dobře,“ hlesla Fiona. „Myslíte, že… že bych si rovněž směla něco přát?“

„Ale jistě,“ přitakala jí s drobným pousmáním snědá žena.

Fiona tedy sáhla do váčku, vyňala z něj jednu zlatou minci, sevřela ji v pěst a natáhla ruku nad zvlněnou hladinu. Zavřela své šedé oči a vzpomněla si na Anguse.

„Jsme prokletí. Teď už to vím… Nemine nás osud. Neunikneme mu. O jediné chci prosit moudré draky. Prosím, Gretieme, ty který jsi žehnal mému otci, králi, zařiď, ať kletba nestihne alespoň Angusovu milou. Nestačili se vzít, ale vím, že ji miloval. A vím rovněž, že i on by si to tak přál…“ pronášela vroucně v myšlenkách.

Princezninu dlaň opustila mince. Úplatek mocnostem brázdícím oblohu, jak věřila.

ŽBLUŇK…

Princezna otevřela oči a konečně znovu pohlédla na ženu, kvůli níž se zde zastavila.

„Je vám lépe?“ ptala se jí černovláska.

Fiona přikývla.

„Zemřel mi bratr, víte?“ pronesla s nádechem nostalgie v hlase. „Zabili ho v bitvě s vaším lidem,“ pokračovala bez zášti. „Měl se ženit. Vím, že otec by k jeho sňatku nakonec svolil. Měla jsem pro něj připravený svatební dar.“ Na potvrzení svých slov ukázala té ženě dvě porcelánové panenky zachycené v taneční kreaci. Ona a on. Hnědovláska v šatech z bílého hedvábí a černovlasý muž s pláštěm stejné barvy. Angus Clemens a Karol Volanová. To ale cizinka z vrchoviny sotva mohla znát. Přesto jí je ukázala. Měla zvláštní pocit, že může. Nebo že by měla…? „Dají se rozdělit,“ vyvlékla je a oddálila. Podstavec byl rozdělený na dvě poloviny. Patřily k sobě, přesto mohly stát každá zvlášť. „Jednu vám dám,“ pravila skoro něžně a podala jí tu dívku. „Vašeho manžela to nenapraví, ale snad vám přinese štěstí.“ Usmála se snovým úsměvem.

Tmavovláska přijímala dar jako omámená. Panenku sevřela v dlaních s opatrností sluhů, kterým jejich paní dala od úschovy svůj nejvzácnější poklad.

„Proč mi to dáváte?“

Fiona se pousmála. „Těm, pro něž byla určena, již nepřinese nic. Vám ale může přinést naději a sílu pro každý další všední den.“

Tmavovláska přikývla.

„Jsem Tamara Ladogová,“ představila se.

„Fiona Clemensová Halimová, třetí aldormská princezna,“ odpověděla plavovláska. Jemně pokynula ženě hlavou, a dokud si informace teprve klestila cestičku k Tamařinině vědomí, vykročila směrem ke kočáru.

Stráže si vyměnili nechápavé pohledy, ale dál plnili svou úlohu a kráčeli za svou paní. Dovedli ji ke kočáru a ona nastoupila za svým manželem. Usmívala se. Bolest z jejích očí nezmizela, ale opět získala naději, že kdyby nic jiného, život ještě má smysl žít. Koneckonců ji bratr ještě něčím pověřil před svou smrtí…