Nostalgie s dopisem

Původně byl Arthur přesvědčený, že na Kolgarovy dobře míněné rady nedá, ale naléhání jeho ženy bylo něco docela jiného. Sice chápala důležitost, jakou pro něj psaní mělo, ale jeho žití si cenila přeci jen o něco více. A tak mu byly, po několik následujících dní, dovoleny nanejvýš procházky po Talronu.

Pro Arthura to byl nezvyk. Neměl do čeho píchnout a připadal si nadbytečný. Většinou jen sedával na lavičce před domem, jako nějaký stařec, nebo se procházel po okolí. Ale procházky po vesnici, podél řeky, případně za Udonaiu až na mýtinu, kde rád sedával Alexander, ho nemohly zabavit na moc dlouho.

A tak ho jednoho dne napadlo, že by se mohl zajít podívat na posed. „Jak dlouho už jsem tam nebyl?“ ptal se sám sebe. Ve snaze dopočítat se ztracených let, si s hrůzou uvědomil, že zhruba od roku 76 k. a.

Překvapivě ten posed dodnes stál.

Arthur musel uznat, že se drží vcelku dobře na to, že jej stavěly v podstatě děti pod vedením truhlářského učně. Pravda použité dřevo neslo stejné stopy času, jako Arthur sám. Dokonce i les kolem zestárl. Ten pařez obrůstající mechem vedle maliníků byl ještě před devatenácti lety dozajista vzrostlým stromem. Nemluvě o oboře mladých smrčků pokoušejících se vymanit z područí své ohrady, tam kde před deseti lety došlo k polomu.

Ráz okolí se změnil, ale místo zůstávalo stejné. Arthur tak mohl dýchat vzduch s vůní nostalgie, v němž se mu vzpomínky vracely téměř hmatatelné, jakoby mohl obrazy dětství vidět před očima.

Když pak zaslechl dětské hlasy z výšin dřevěného příbytku, v první chvíli se domníval, že jde o halucinaci a nevědomky přidal do kroku.

Zarazilo ho až, když si všiml tváře vykukující otvorem.

„Bacha, de sem starej Elat!“

„Fofrem. Mizíme!“

Načež mohl jen sledovat, jak se vesnická omladina dává na útěk.

Arthur zakroutil hlavou. V koutku oka mu uvízla slza dojetí, když se začínal upřímně smát.

Jistě, že si prázdný posed už zabrala další generace. Co si to jen myslel? Že zůstane opuštěný navždy?

Neodolal a vystoupal výš. Žebřík byl kupodivu pevný a bytelný. Váha dospělého muže jej nedokázala zlomit. Jen procpat se dvířky byl trochu větší problém, než očekával.

Jakmile se ocitl uvnitř, zjistil, že už si to zde stihli přizpůsobit k obrazu svému. Rytiny ve dřevě, polštáře, závěsy na oknech i starý koberec položený na podlaze, to všechno vypovídalo o vkusu nynějších majitelů.

Pokýval souhlasně hlavou. Vlastně je dobře, že si jej nevezme propast času, aniž by jeho přátelské objetí poznali další děti. Jen jednu věc musel ještě zkontrolovat, než ho opustí nadobro. Odhrnul koberec a v podlaze odkryl tajnou skrýš, kterou si zde s přáteli udělali.

S úlevou zjistil, že dřevěná krabička po Fredově babičce Kerstin, je stále na svém místě. Klíč nosíval na krku, proto její útroby ještě noví obyvatelé neodhalili, jak se záhy přesvědčil, neboť Caointiornin dopis zůstal nedotčený.

Arthurovi se ulevilo.

„Mám pro tebe nové místo…,“ řekl popsanému listu pergamenu.

Přečíst si ho po letech znovu se však neodvážil. Usoudil, že i bez toho bude jeho žena starostí šílet, až jí ho přinese. A přesto, že to věděl, jej pomyšlení na její panikařící tvář přimělo k mírnému pousmání.

Manželka sice nereagovala přesně, jak si představoval, ale její zkoumavý pohled plný podezření jej přesto dokázal pobavit. Pochopitelně ji ujistil, že nešlo o žádný úmysl, ale cítil povinnost zachránit jej před těmi dětmi, nehledě na to, že by dopis v konečné fázi příběhu mohl vložit přímo do deníku.

Což byla asi poslední kapka, která jeho ženu přesvědčila o tom, jak nemoudré bylo bránit manželovi v poslání, které přijal za osobní povinnost. A tak se díky dopisu mohl k psaní vrátit dříve…