Requiem za naději

Několik dní po záměně, se konal avizovaný velký pohřeb a obřad za mrtvé, kde se mezi mnoha jmény objevilo i to Frederikovo.

Není zvykem smutnit pro ty, kteří odešli dříve, ale pro Talron a jeho přeživší se jednalo o opravdu velké ztráty. Nikdo neměl náladu se veselit a připíjet mrtvým na pouť ke hvězdám. Nikdo si neuměl představit dláždit jejich cestu k výšinám písněmi zpívanými hluboko do noci, tak jako jindy. Ne, tentokrát se nad vesnicí vznášela chmurná nálada. Neuměl jsem si představit, že by ještě někdy mohlo něco být jako dřív. Připadalo mi, že z téhle rány, už se nikdy nevzpamatujeme.

Trevorův proslov byl ale dojemný, plný naděje pro zemřelé, i ty pozůstalé. U každého dokázal zmínit samé hezké věci, abychom na ně vzpomínali jen v dobrém a překvapivě dokázal hezky mluvit i o Fredovi.

„Chlapec a posléze mladík, který dokázal svými žerty i z té nejtěžší chvíle v životě učinit snesitelný bol,“ říkal o něm. „Ve své houževnatosti, byl jako pevná skála, o kterou se mohl kdokoliv opřít. Uměl si užívat každého dne v životě, jakoby měl být jeho posledním a přesto, že to jen málokdy dával najevo, jeho city nebyly o nic slabší než kohokoliv z vás. Ať už šlo o lásku, přátelství, či nenávist.“

Knedlík v krku mi bránil polykat. Starý Trevor o nás zavadil pohledem a já měl pocit, že k tomu rozhodně nedošlo náhodou. Až tehdy jsem si vzpomněl na to, jak nám říkal, že je někdo, za kým ještě určitě přijdeme. Ne, že by to v té chvíli bylo možné.

Naše pětičlenná (vlastně šestičlenná) skupinka zůstala o něco málo déle než jiní. Cítil jsem palčivý pocit viny, který mne od událostí v Dramonu ne a ne opustit. Pocit, že jsem měl udělat něco víc…

Děkuji drakům za to, že nebyl čas zabývat se výčitkami příliš dlouho. Večer se skončil, lidé rozešli a nám nezbývalo než připustit si, že co bylo, se už opravdu nikdy nevrátí. Spánek mi přinesl klid a ráno už jsme zase měli každý svou práci. Nehledě na to, že jsme museli pomoci holkám. Náš plán započal a nebylo z něj cesty zpátky.

Abychom měli jistotu, že nikdo neudělá chybu, byl jeden z nás stále poblíž Lucky v Caointiornině podobě a totéž u Cao v Lucčině. Měli jsme z toho v hlavách všichni pěkný guláš. Pro tuhle svou „hru“ jsme si ale nemohli najít lepší chvíli. Nikdo totiž neměl čas všímat si drobných podklouznutí, což nám Kolgar neopomněl připomínat každou možnou chvilku.

„Máte štěstí, že si nikdo nemůže všímat maličkostí, protože kdyby se tu našel jeden jediný chytrák, který by si dokázal dát dvě a dvě dohromady, je celý plán v troskách!“

Byli jsme tak zaměstnaní, že na mé otázky pro Trevora opět nedošlo! Jak čas letěl, beztak se střídavě hromadily a zase opouštěly skladiště mé paměti.

Bylo vlastně docela legrační poslouchat Lucku s Caointiorninou tváří, jak si stěžuje a zoufá, že to nedokáže, div že každý den kvůli tomu neprolije moře slz a na druhé straně hudrování Cao s tváří Lucky, že jí pořád všichni opečovávají jako by se snad o sebe nedokázala postarat sama.

Samozřejmě, že takto se holky vyjadřovaly jen v soukromí s námi. A když už by se mohlo něco opravdu pokazit, stál poblíž Kolgar nebo starý Trevor a ti vždycky věděli jak pomoct.

Myslím, že pro Cao to byl vlastně krásný čas, protože jej mohla trávit se Sebastianem a nikdo nemohl proti jejich vzájemné lásce nic namítat. A možná, že se díky tomu tak nějak Seby naučil svým způsobem milovat i Lucii.

No a pro Lucku jako takovou to byla taky lekce, protože se musela naučit větší samostatnosti, což potřebovala jako sůl. Jen to vůdcovství při tréninku, nepřipadalo v úvahu.

Popravdě v tom čase neměl nikdo na trénování ani pomyšlení. Pokud se Cao neangažovala, nikomu se znovu nechtělo pozvednout zbraň. A tak cvičiště zela prázdnotou. Pokaždé, když jsem procházel okolo, na mne padala tíseň.

Cao nás žádala o pomoc, při poskytování budoucnosti jejímu nenarozenému dítěti. Ale čeho se tím vzdávala? Jistě, že to bylo zapotřebí, to jsme všichni chápali, ale stejně…

Díval jsem se na zbraně odložené ve stojanech. Překvapilo mě, že si někdo dal tu práci a každou z nich vyčistil a umístil, kam patřila.

Listí tančilo ve větru po udupané zemi, lačnící po dotecích lidských bot. Čtyři roky Caointiorn budovala tuto tréninkovou arénu. I díky tomu jsme se ubránili, když bylo nejvíce třeba. Copak by bylo správné, nechat jej upadnout v zapomnění?

„Až Cao porodí, zase to tu může obnovit,“ říkal jsem si. „Bude moct začít tam, kde skončila. Po tomhle už král…“ Kolikátý že mezník, že už to pro Augusta Halima měl být? Ani bych je nespočítal.

Nadechl jsem se, vkročil do prostoru pro lukostřelce a vybral si z celé řady zbraní svůj luk. Natáhl jsem tětivu téměř obřadně. Mé prsty se mazlily se dřevem a jemně, jako při milování, založily šíp. Bystrý zrak jsem zaměřil na střed terče. Mé srdce bušilo tak hlasitě, že přehlušilo všechny zvuky z vesnice.

Bylo to, jako bych tam byl. Znovu v místě bitvy. Mezi stromy a krví zbrocenými, zoufale bojujícími lidmi. Namísto terče nyní stál princ Lidrej chystající se na útěk. Stačilo vypálit a protnout mu srdce, jako divokému kanci…

Jenže pak se obraz před mýma očima změnil a já namísto prince uviděl Anatolina otce. Lekl jsem se, zamrkal a už jen bezmocně sledoval, jak můj šíp letí kamsi do lesa…

„Zdá se, žes někde v tý bitvě nechal svou mušku, Arthure,“ uchechtl se Dalen Roman za mými zády.

Otočil jsem se, že mu něco odseknu, ale uviděl jsem, že si také vybírá střelnou zbraň.

„Nevím, jestli už ti to někdo řek, ale… Díky.“ Došel jsem k němu a podával mu ruku.

„A za co?“

„Nebýt tebe, nebyli bysme připravení v čas.“

Myslel jsem, že bude rád, jenže když mi nabízenou dlaň tiskl, zrak k zemi a jeho tvář byla prostá jakéhokoliv výrazu. Připadalo mi, že na to vlastně vůbec není hrdý. Raději jsem ho tedy vyzval ke střelbě, jejíž zvuky smíšené s našimi hlasy postupně přilákaly několik dalších, kteří se rozhodli pokračovat v tréninku s námi. Koneckonců sami poznali, že taková dovednost se může opravdu hodit.

K mému překvapení král lidem nebránil, aby trénovali, pokud chtěli, ani skončit, když už nechtěli. Trevor se nás zájemců ujal coby učitel a já si zase nikdy neopomněl najít si čas, abych šel ostatním příkladem. Jen to byla šance na udržení morálky.

Ale jak úplňky míjely, odhodlání ostatních přeci jen postupně sláblo. „Jestli se Cao brzy nevrátí, tak to vzdají a pak už je nikdo znovu nemotivuje.“ Strachoval jsem se.

Chtěl jsem vrátit věci do stavu před bitvou. Chtěl jsem, když už to stálo tolik životů, aby Cao proroctví naplnila. Aby smrt všech těch lidí nebyla zbytečná! Jenže život už si kráčel jinými stezkami nedbaje na přání lidí…

Další články:

  • Poslední rozloučeníPoslední rozloučení Vylepšená forma původní básně s názvem: "Poslední cesta duše". Původně měla být součástí samotné knihy, ale po domluvě s editorkou, byla vyřazena. Spoluautorkou je Ragan, bez jejíž pomoci […] Posted in Doplňkové příběhy, Nepoznané proroctví
  • Nostalgie s dopisemNostalgie s dopisem Ti, kteří četli Nepoznané proroství vědí, že Arthur vložil do knihy dopis, který zanechala Caointiorn Sebastianovi a svým přítelům. Toto je scéna, které se už do knihy nevešla o tom, jak […] Posted in Doplňkové příběhy, Nepoznané proroctví
  • Vévodský rod OrbVévodský rod Orb Genealogie rodu Orbů, z Tristenolského království. Dynastie důležitá pro některé příběhy z Novie, tedy kontinentu na němž se nalézá i Aldorma. Posted in Informace o postavách, Rodokmeny
  • Rawne SebastianRawne Sebastian Další z hlavních postav Nepoznaného proroctví. Syn truhláře, ale zároveň i jeden z možných následníků Aldormského trůnu. Přítel, milenec, manžel, otec... V životě udělal několik chyb, ale […] Posted in Novinky, Rodokmeny